Feed on
Posts
Comments

Po několika kávách vypitých během poněkud hektického dopoledne jsem pocítil potřebu odskočit si právě při cestě přes město. Odhadl jsem rychle, kde by mohla být nejbližší spásná místnost a můj výběr padl na vestibul stanice metra. Tedy samozřejmě ne že bych hodlal vykonat svou potřebu přímo ve vestibulu, ale tušil jsem v něm umístění onoho „veřejného WC“. A také tam bylo. A mám silné podezření, že bylo zároveň strojem času …

Proč podezřívám veřejné záchodky z toho, že jsou strojem času? To je celkem jednoduché. Než vstoupíte dovnitř, jste v moderním světě počátku 21. století jednoho z hlavních měst. Jakmile ale projdete tajemnými dveřmi s emblémem panáčka, ocitnete se v dobách, které si jasně pamatuji ze svého dětství.

Za oprýskanými dveřmi neurčité šedavě žluté barvy sedí nevrlá ženština mající střední léta dávno za sebou. Se zabručením shrábne peníz položený na umělohmotnou misku přibitou do otvoru vyříznutého do dveří (plaťte předem!).

Protáhnu se kolem zašlých umyvadel a v další místnosti hledám volnou kabinku. Jsou tu celkem čtyři. Dvě mají dveře zaklíněné násady od košťat a jsou opatřeny načmáranou cedulí (nepoužívat! protéká!). Jediné fungující světlo nad kabinkami je samozřejmě nad tou nefunkční nejvíce vzadu. Tmy se naštěstí nebojím, takže statečně vcházím do jedné ze dvou zbývajících funkčních. Po zavření zjišťuji, že klika byla ze dveří pro jistotu odstraněna a doufám, že mi tahle drobnost nebude bránit nevábnou místnůstku opustit. Rozhlížím se po toaletním papíru, což není v pološeru způsobeném absencí osvětlení zrovna jednoduché. Nakonec nacházím kousek zvící deseti centimetrů položený na nádržce vedle splachovadla. Holt šetřit se musí! Sklápím bakelitové prkénko, které je na několika místech drobně popálené. Že by si o ně někdo típal cigára?

Po použití se mi naštěstí daří otevřít dveře i bez kliky tak, že zaklesnu ukazováček do otvoru po ní a zatáhnu. Hygienik musí nad tímto nápadem jásat – již žádné přenášení bakterií přes kliku veřejných záchodků!

Jdu k umyvadlům. U prvního bohužel nepochodím, protože z něj neteče ani teplá ani studená voda. U druhého pochodím alespoň se studenou. Po pokusu o osušení dlaní pod elektrickým sušákem, který vám ruce buď připaluje (když je máte těsně pod ním) nebo se nezapne (když je dáte o kousek dál), se vracím zpět do pohody současnosti (udržujte čistotu!).

 

Tento zápisek původně vyšel na mém iDnes blogu




One Response to “Jak jsem se díky záchodům vrátil v čase”

  1. on 02 Úno 2015 at 16:23klik

    I was very pleased to uncover this website. I wanted to thank
    you for your time due to this fantastic read!!
    I definitely enjoyed every bit of it and i also have you saved to fav to check
    out new information in your web site.

Trackback URI | Comments RSS

Leave a Reply

Texty na tomto webu vyjadřují osobní názor autora pokud není uvedeno jinak


TOPlist TOPlist